Probuzení

13. května 2018 v 16:40 | Vanimaré |  O Ari z pohledu jiné postavy
Ber vynesl společně s Mernkalem Ari z pevnosti. Její stav je vážný. Fron se bojí, že Ari nepřežila, ale Ber ho ujišťuje, že... Víc nechám na Berovi.
Vaše Vanimaré

Šťastně jsme se dostali z pevnosti.
"ARI!!!" vykřikl Fron hned, jak mě uviděl s Ari v náručí. "Snad jsi nepřišel pozdě."

"Ne, ještě žije."
"Co se stalo?"
"Řeknu ti to potom. Teď bychom měli zastavit to krvácení."
"Polož ji do vozu. Postarám se o to."
Udělal jsem, jak Fron požadoval. Dlouho tam Fron s Jekem něco dělali. Nebyl jsem tam. Hlídal jsem okolí. Po setmění jsme vyjeli zpět. Ari se neprobudila. Většinu času byl u ní Fron nebo Jek.
Postupovali jsme pomalu vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu.
Dva další dlouhé dny jsme byli na cestě a Ari se neprobudila. Pokaždé jsem se Frona ptal, jak na tom je. Odpovídal mi pořád stejně. Nedošlo ke zlepšení. Trápil se. Viděl jsem to na něm.
Popsal jsem mu situaci, ve které jsem se ocitl. Ptal se na detaily pořád dokola. Jeli jsme na koni za vozem. Už jsme byli na cestě třetí den a nenastala žádná změna.
"Jeku, měl by ses podívat na Ari." oslovil jej Fron. Mernkal zastavil.
"Jeku, opatrně, rozumíš?" řekl Fron. Jek vyskočil na vůz.
"No jo, no." dal Jek najevo, že rozumí. Vyždímal kus látky ve vodě a otočil se k nám zády. Pak už jsem jenom slyšel, jak hadr spadl na podlahu vozu.
"Jeku, co tam tak dlouho děláš." ozval se netrpělivě Fron.
"To mi nebudeš věřit." řekl Jek.
"Co se stalo?" zeptal se Fron a nakoukl do vozu, "Co se tak tlemíš?"
"Já mám důvod." odpověděl Jek.
"A jaký?" zeptal se Fron, "Povídej, přeháněj."
"Ari se vzbudila a stihla mi i vynadat." oznámil mu Jek štěstím bez sebe.
"To jsi nemohl říct dřív?" zajásal Fron.
"Vždyť tys mě stejně neposlouchal."
Fron vyskočil do vozu a šel se přesvědčit. Zpráva mě potěšila. Pokud se Ari vzbudila, je vše na dobré cestě. Dlouho spolu mluvili. Po chvíli Fron vyšel a po dlouhé době se usmíval.
"Jak je na tom?" zeptal jsem se.
"Snad už to bude dobré. Je dost unavená. Sotva jsme spolu promluvili pár vět. Nejspíš ji budou trápit sny."
"Měl by tam pořád někdo být."
"Teď je tam Jek. Pak ho můžeš vystřídat."
"Dobře."
Pokračovali jsme v cestě. Na noc jsme se utábořili. Další den jsem strávil celý u Ari. Měnil jsem jí obklady na čele. Bojovala s horečkou. Najednou sebou začala házet. Někdy jsem měl co dělat, abych ji udržel na místě. Nechtěl jsem, aby si ještě víc ublížila.
"Bez něj žít nechci." zakřičela ze spánku, "Pusťte mě, Mern…." Chvíli po tom se přestala cukat a vzpouzet.
"BERE…" ozval se její poslední výkřik, než se vzbudila. Pohlédl jsem jí do očí. Tvářil jsem se, že jsem nic neslyšel.
"Kolikátého je?" zeptala se potichu.
"Devátého podzimu. Máš nějaké přání?" zeptal jsem se.
"Ne. Kde jsou ostatní?"
"Hlídají cestu vpředu i vzadu." odpověděl jsem jí a sundal obklad z čela.
"Co se teď bude dít?" zeptala se.
"Teď se musíš uzdravit." usmál jsem se. Pohled do jejích očí byl pro mě v tu chvíli to nejcennější, co jsem měl.
"Nebudu tě rušit. Odpočívej." přiložil jsem jí obklad na čelo a odešel jsem. Musel jsem vydýchat skutečnost, že se jí o mně zdálo. Připadalo mi to jako sen. Sedl jsem na Brana a beze slova vysvětlení jsem na chvíli opustil ostatní.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama