Léčba

8. července 2018 v 15:08 | Vanimaré |  O Ari z pohledu jiné postavy
Ber se jednoho dne zastaví u své sestry, která léčí Ari ze zranění. Mluví spolu. Ke konci se Ber odváží říct Ari něco velmi důležitého, ale ona to neslyší. Možná jen podvědomě vnímá jeho slova, cožž mu naznačuje stiskem ruky. Berova sestra Aca je šťastná, že si Ber stojí za svým. A teď už to nechám na Berovi, aby přesně popsal, co se vlastně dělo.
Vaše Vanimaré

Jeden den, kdy jsem nebyl na cestách, jsem se zastavil za svou sestrou.


"Mára undómë." pozdravil jsem ji.
"Mára undómë."
"Jak je na tom Ari?" zeptal jsem se.
"Dělám, co znám, ale věřím, že se z toho dostane."
"Byl tu Fron a Jek?"
"Ano, byli tu dopoledne. Nebudila jsem ji."
"Můžu za ní?"
"Pojď, vzbudím ji." vyšla do jejího pokoje. Ari ležela na břiše. Sotva jsem postřehl, že dýchá. Byl na ni žalostný pohled. Byla tak drobounká. Aca se sklonila k posteli. Postavil jsem se ke zdi a sledoval.
"Už je vzhůru. Neříkej jí nic důležitého. Pravděpodobně si nebude nic pamatovat." otočila se na mě a vstala, "Nechám vás o samotě. Kdyby se něco stalo, budu někde dole." odešla z pokoje. Vyšel jsem ze stínu a dřepl si vedle postele. Hleděl jsem Ari do tváře.
"Ari, slyšíš mě?" oslovil jsem ji.
"Jo." odpověděla mi.
"Jak se máš?" zeptal jsem se.
"Jde to… Kde je Fron a Jek?"
"Byli tu dopoledne. Chceš jim něco vzkázat? Rád to vyřídím."
"Ne, nic nevzkazuj… Proč jsi vůbec přišel?"
"Chtěl jsem vědět, jak ti je." odpověděl jsem ji. Pohladil jsem ji po vlasech a odstranil ji z obličeje pramen vlasů.
"Jsem akorát hodně unavená. Necháš mě spát, nebo mě budeš ještě otravovat?"
"Už půjdu. Odpočívej, ať jsi brzo zdravá. Mám tě rád, Ari." usnula. Políbil jsem ji na tvář. Nehnula se. Jen mělce dýchala.
Vstal jsem od postele. Naposledy jsem se zadíval do její sličné, ale unavené tváře.
Sešel jsem do kuchyně.
"Tak co, promluvili jste si?"
"Moc ne. Skoro hned usnula."
"Doufám, že jsi ji neříkal nic důležitého."
"Ne, to jsem neříkal."
"Vypadáš trochu zklamaně. Posaď se." poslechl jsem ji. Postavila proti mně hrnek s čajem.
"Možná jsem čekal trochu víc. Nevím." Aca se pousmála.
"Co na to náš otec?"
"Neví to, ale nejspíš to tuší. Tušil to nejspíš už tehdy, kdy jsem se odmítl vrátit."
"V tom máš pravdu. Chtěl, abych ti psala. Myslel si, že na mě dáš a že se vrátíš."
"A co ty? Nic mi nepřišlo."
"Odmítla jsem to. Měla jsem dost práce. A myslím, že bys tenkrát neposlechl ani mě. Dost jej to rozzuřilo."
"Nedokázal jsem ji opustit. Ani teď to nedokážu." podíval jsem se jí do očí. Usedla vedle mě. "I kdybych měl opustit svou službu."
"Stůj si za svým. Nechtěla bych, abys byl nešťastný." natáhla ke mně ruku. Chytil jsem ji.
"Děkuji za všechno."
Chvíli jsme seděli mlčky. Pak jsem se stejně mlčky vstal a šel ještě jednou za Ari. Aca mě následovala. Sedl jsem si k posteli. Aca mi vložila do dlaní misku s vodou.
"Klidně tu ještě chvíli seď. Je ale potřeba srazit trochu teplotu." řekla mi.
"Dobře." odpověděl jsem. Pak Aca odešla.
Otíral jsem Ari studený pot z čela. Občas ze spánku něco zamumlala.
"Ach Ari. Proč jsem tomu nedokázal zabránit? Dopustil jsem, že jsi na tom tak, jak jsi. Udělám všechno pro to, abys byla zdravá." říkal jsem si pro sebe, "Nechci tě takhle ztratit. Nedělej mi to. Prosím." Znovu jsem ji pohladil po tváři a chytil ji za ruku.
"Prosím, Ari. Neopouštěj mě." oslovil jsem ji. Nečekaně mi stiskla ruku. Jinak nereagovala. Znovu jsem ji otřel čelo a tváře. Zahleděl jsem se do její tváře. Miloval jsem ji. Kéž bych měl možnost ji to říct.
"Ach Ari." zašeptal jsem, "Melinye lë, Ari." pokračoval jsem. Pak znovu vešla Aca.
"Už jdi. Budu pokračovat." položila mi ruku na rameno. Tajemně se usmívala. Vstal jsem, ve dveřích jsem naposledy pohlédl do tváře Ari a odešel jsem.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama