Procházka

15. července 2018 v 19:57 | Vanimaré |  O Ari z pohledu jiné postavy
Ari se léči ze zranění. Ber je u ní skoro každý den, pokud není někde na cestách. Zrovna jde k Ari ve chvíli, kdy Aca něco potřebuje zařídit. Ari se vzbudí a hlukem přivolá Bera. Následně... To už nechám na Berovi.
Vaše Vanimaré

Přišel jsem k Ace.
"Mára rë." pozdravil jsem ji.
"Mára rë. Jdeš za Ari?" odpověděla mi s úsměvem.
"Ano. Je vzhůru?"
"Nevím, ale nejspíš spí. Chvíli tu počkej. Potřebuji si něco vyřídit v paláci. Za chvíli jsem zpět." odešla. Sedl jsem si ve společenské místnosti do křesla. Neseděl jsem dlouho.

Z horní místnosti se ozval rachot padajícího nádobí. Vstal jsem a vyrazil nahoru. Znepokojilo mě to. Otevřel jsem dveře do pokoje.
Zatím jsem nevešel. Postel byla prázdná. Tasil jsem meč a vstoupil. Někdo mi skočil na záda. Chytil jsem útočníka za ruce a přehodil jej přes hlavu. Meč jsem přiložil útočníkovi na krk. Na zemi přede mnou byla Ari.
"Ari?" podíval jsem se na ni udiveně. Stejně udiveně se na mě dívala i Ari.
"Co ty tady děláš?" zeptala se.
"Nic." odpověděl jsem ji.
"A můžeš mě pustit?" zeptala se.
"Eee. Promiň." vrátil jsem meč do pochvy. Ari pomalu vstávala ze země. Podal jsem jí ruku a vzal do náruče.
"Nepraštil jsem s tebou moc?" zeptal jsem se starostlivě. Měl jsem trochu špatné svědomí. Mířil jsem k posteli.
"Já bych tam došla." chytila mě kolem krku.
"Ale já bych ti to nedovolil." došel jsem k posteli, ale nepustil jsem ji.
"Kde je Aca?" zeptala se.
"Šla chvíli na čerstvý vzduch. Potřebuješ něco?"
"Jen abys mě pustil."
"Ale, na zem?" udělal jsem krok dozadu a trochu poklesl rukama. Ari se lekla. Vyjekla a chytila se mě pevněji.
"Ale, copak? Snad se nebojíš, že spadneš?" usmál jsem se.
"Stačilo mi jednou, že jsi se mnou praštil o zem. Nemyslíš, že podruhé by toho bylo trochu moc?"
"No dobře, jak myslíš."
"Můžeš mě konečně pustit?" znovu se zeptala. Pak jsem dostal nápad.
"Projdeme se. Co ty na to?"
"Takhle oblečená nikam nejdu a navíc nemám souhlas od Aci."
"Dobře." nesl jsem ji ke skříni, "Vyber si, které chceš, ale obleč se pořádně. Podzim už pokročil. Než se oblečeš, najdu Acu." postavil jsem ji na zem a šel hledat svou sestru. Potkal jsem ji ve dveřích.
"Tak co?" zeptala se mě.
"Vzbudila se. Trochu jsem s ní praštil, ale je v pořádku."
"Cože?"
"Skočila mi na záda."
"A ty jsi reagoval, že?"
"Ano. Chtěl jsem se zeptat, zda zvládne procházku."
"Určitě. Pokud s ní nehodláš znovu zkoušet sebeobranu." pousmála se. Objal jsem ji.
"Děkuji. Dám na ni pozor."
Oba jsme vstoupili do domu. Já jsem vyběhl do pokoje. Ari si oblékla šaty se šněrováním vzadu. Nebyla však schopná si je zavázat.
"Potřebuješ s něčím pomoct?" zeptal jsem se, ale hned jsem se domyslel. Přistoupil jsem k ní a vymotal ji stuhu z prstů.
"Co to…" odmlčela se, "Tohle je ženská práce." řekla mi.
"Mě to nevadí." řekl jsem ji. Nemluvili jsme.
"Dovolila to Aca?" zeptala se po chvíli ticha.
"Dovolila. Stejně daleko nepůjdeme. Jen do královské zahrady."
"Tam se může?" trochu ji to překvapilo.
"No jasně. Na, vem si ještě tohle." podal jsem ji plášť. Přehodila si jej přes ramena a sepnula sponou. Vyšli jsme z pokoje. Ari mě následovala. Otevřel jsem dveře a pobídl Ari, aby vyšla. Málem ji srazil severní vítr. Naštěstí jsem ji zachytil. Znovu nabyla rovnováhu.
"Ari, můžeme pokračovat?" zeptal jsem se.
"Jo, nic se neděje." ubezpečila mě. Nastavil jsem rámě. Pomalu jsme vykročili.
"Nepřecenil jsem tě?"
"To zjistíš až na konci." usmála se. "Něco snad vydržím, ne?"
Chvíli jsme mlčeli.
"Pamatuješ si něco z léčení?" zeptal jsem se potichu a kradmo se na ni podíval.
"Cože?"
"Nic, to byla hloupá otázka." nechtěl jsem otázku opakovat. Uvědomil jsem si tu hloupost.
"Klidně to zopakuj." pobídla mě.
"Pamatuješ si něco z léčení?"
"Ne. Měla bych si něco pamatovat. Aca mě varovala, že si nic pamatovat nebudu."
"Říkal jsem, že je to hloupá otázka."
Dlouhou dobu jsme opět nepromluvili. Cítil jsem hrdost, že jsem byl venku s Ari. Chvílemi si mě zvědavě prohlížela. Nereagoval jsem.
"Nevíš, jestli jsou nějaké zprávy od Velina a Narykela?" zeptala se po chvíli.
"Všichni tě pozdravují, přejí brzké uzdravení a doufají, že je brzy navštívíš. Na Velina, jako krále, si zatím nikdo nestěžoval. Narykel s Meren se bude asi stěhovat. V Modrém Městě je už nic nedrží…" odpověděl jsem jí.
"Jak to? Meren má přece dům?" skočila mi do řeči.
Zakroutil jsem hlavou.
"Už ne. Když Hwesta naposledy navštívil Modré Město, jejich dům záhadně vyhořel. Narykel měl s Meren štěstí, že byli u Izupy, jinak by uhořeli."
"Jak to nesla Meren?"
"Narykel říkal, že statečně. Asi si z tebe vzala příklad." usmál jsem se na ni.
"Vtipný. Ze mě, že by si vzala příklad? Já, která prolévala slzy, když se Fronovi nebo Jekovi stalo něco zanedbatelného? To asi těžko."
"Jak myslíš. Velin se prý bude ženit…"
"Takže další veselka na obzoru? Začíná se mi to líbit. Kdy a kde?"
"Termín se neví, ale bude to v Rómenu."
"Jak to, že není termín."
"Čeká se zase na tebe."
"Už zase? Já ale s jejich seznámením nemám nic společného. Je jim to jasný?"
"Můžeš v to jen doufat." pousmál jsem se.
Chtěla mi zkazit náladu. Poctil jsem její loket pod žebry. Ohnul jsem se. Ari se usmála. Podrazil jsem ji nohy a spadla mi do náruče. Nečekala to a vyjekla.
"Copak? Snad ses nelekla? Ten náraz teda nic moc. Bylo to spíš lechtání." dobíral jsem si ji a dál ji nesl.
"Hele, zkus sedm týdnů nic nedělat, jen ležet, spát a jíst, a pak si řekneme, jakou máš sílu." umlčela mě.
"No dobře." uznal jsem. Chvíli bylo ticho. "Celá se třeseš, je ti zima?"
"Ani ne."
"Podej mi ruku." vyhověla mi. "Vždyť jsi studená jako led. Vrátíme se."
Otočil jsem se i s Ari v náručí. Proti mně stál můj otec se členy domobrany. Trochu jsem se lekl. Nečekal jsem ho tady. Myslel jsem, že je někde na cestách. Postavil jsem ji na zem a smekl aspoň trochu důstojnou poklonu.
"Mára rë. Potřebuji s tebou mluvit, pokud možno okamžitě." otočil se na mě.
"Tak mluv." vybídl jsem ho.
"O samotě." pohlédl na Ari a pokračoval. "Vydrží tvá společnice deset minut bez tebe?"
"Právě jsem chtěl Ari doprovodit domů. Jestli dovolíš, rád bych to provedl co nejdříve, jinak mi tu zmrzne." chytil jsem ji kolem ramen, čímž jsem ji přehodil přes ramena svůj plášť.
"Klidně můžu jít sama. Vyřiď si, co potřebuješ. Na mě nemusíš brát ohled." řekla mi potichu.
"Nemusím, ale chci." odpověděl jsem jí.
"Tak to proveď a…… doufám, že víš, co děláš." spěšně odkráčel i se svou stráží.
Pomalu jsme je následovali.
"Co to bylo?" zeptala se po chvíli Ari.
"To byl král elfů."
"Tos' mi nemohl aspoň naznačit, kdo to je?"
"Nestihl jsem to. Sám jsem byl zaskočen. Nestihl jsem pořádně zareagovat. Omlouvám se, jestli…"
"Ne, to je dobrý. Neomlouvej se. Stejně mi to nepomůže." skočila mi do řeči, "Omluvit bych se měla já." nechápavě jsem se na ni podíval, "Jemu."doplnila.
"Tak požádej o slyšení. Velmi rád tě doprovodím."
"Zatím to nepřipadá v úvahu."
Chvíli jsme šli mlčky.
"Ještě máš studené ruce?"
"Jak to poznám?" zeptala se a usmála se.
Zastavil jsem se před ní. Usmíval jsem se. Ari mi chtěla trochu zvednout náladu
"Jestli to chceš vědět, tak já ti to ukážu." usmál jsem se, vzal její ruce do svých a upřeně se jí díval do očí, "Poznáš to tak, že si přiložíš ruce třeba na krk." řekl jsem a bez varování to vyzkoušel. Ari uhnula.
"Teď už mi je zima." usmála se.
"Mám ti zahřát ruce?" zeptal jsem se.
"Můžeš to zkusit." Odpověděla mi. Vzal jsem její ruce do svých. Dýchal jsem na ně. Několikrát jsem je nenápadně políbil. Stále jsem se jí díval do očí.
"Už je ti tepleji?" zeptal jsem se po chvíli.
"Dalo by se to říct." odpověděla mi. Ještě jednou jsem jí políbil ruce. Díval jsem se jí do očí a pomalu se přibližoval k její tváři.
"Ari…já…asi…." nedořekl jsem. Nedostal jsem šanci.
"Heru?" promluvil někdo za mnou. Lekl jsem se. Otočil jsem se. Ari jsem stále držel za ruce.
"Co se děje?" zeptal jsem se dost nepříjemně.
"Herunya chce s Vámi mluvit a nemá na to celý den. Máte k němu okamžitě přijít." řekl člen domobrany.
"A Vy mě máte doprovodit, že?"
"Jen plním vůli svého pána."
"Takže půjdete deset kroků za námi. Je mi líto, že se nám tak krásné odpoledne zkazilo. Doufám, že ti to budu moci někdy vynahradit." otočil jsem se na Ari.
"Času budu mít teďka dost, takže toho využij. Budu vděčná za dobrého a spolehlivého průvodce."
Bok po boku jsme se vraceli k domu.
"Děkuji za pěkné odpoledne." řekla mi a zmizela v domě. Následoval jsem poslíčka ke svému otci.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama