První noc v divočině

30. července 2018 v 11:50 | Vanimaré |  Aranel
Vyrazili jsme z města, kde bydlel strýc s rodinou. Strýc dlouho přemlouval mé bratry a svou ženu, abych mohla jet s nimi hledat svou matku. Do poslední chvíle se mě snažili přesvědčit, abych zůstala pěkně v teple. Byl totiž podzim. Zima nebyla daleko. Poslední podzimní úplněk byl asi před dvěma týdny. Dny se rychle krátily.


Drželi jsme se cesty. Bratři jeli přede mnou. Mě si zdánlivě nevšímali. Aspoň ne Arin a Likon. Lies občas kouknul dozadu, zda jsem ještě s nimi. Brzy se ke mně připojil.
"Aranel, nelituješ toho, že jedeš s námi?" zeptal se mě Lies.
"Ne. Jsem ráda, že mě strýc poslal s vámi. Musím na vás dávat pozor." odpověděla jsem mu. Lies se usmál. Vždycky s ním byla největší sranda. Dovolil mi víc, než Arin s Likonem dohromady.
"A nebojíš se?"
"Čeho bych se měla bát? Jedeme jen k hranicím a pak pojedeme zpátky. Co by se mohlo stát?" nechápala jsem jeho otázku, "Chtěla bych vidět maminku. Nikdy jsem ji neviděla." posteskla jsem si a sklonila hlavu.
"Dnes ji zřejmě neuvidíme, a ani zítra nebo pozítří." objal mě kolem ramen.
"To je mi jasné. Ale ráda bych byla u toho, až ji potkáme. Arin není moc rád, že jedu. A Likon taky ne." smutně jsem pohlédla dopředu na sourozence.
"Já rád jsem. Stačí ti to?" usmál se na mě Lies.
"Je pravda, že naše maminka byla stejně stará, jako jsem teď já, když musela odjet z města?"
"Je to tak. Strýček to vždycky tvrdil. Jenže oni tenkrát odjet museli. Potkali několik služebníků zla. Pak už neměli klid."
"A jaká byla maminka?"
"Byla to bojovnice. Ničeho se nebála…" chvíli se odmlčel, "Však ji poznáš. Neboj se. Nemáš hlad?"
"Ani ne."
Pak už jsme mlčeli.
Cesta probíhala jednotvárně. Nic se nedělo. Bylo pod mrakem, ale naštěstí nepršelo. K večeru začalo foukat od severu. Ve vzduchu byla cítit voda. Buď brzy přijde sníh, nebo bude pršet. Doufám, že to bude to první.
Za šera Arin zastavil. Utábořili jsme se. Oheň jsme nerozdělávali. Arin se bál prozrazení. Tábořili jsme na volném prostranství kousek od cesty, která spojovala Modré Město a Númen. Byli jsme kousek od rozcestí. Na jih od nás byl les. Likon postavil stan.
"Proč se bojíš rozdělat oheň? Široko daleko tu nikdo není." navrhl Lies.
"K hranici máme ještě dost daleko. Odtud nás nikdo neuvidí." namítl Likon.
"Nejsem si jistý. Něco mě varuje, ať postupujeme co nejvíc nenápadně." dostali jsme odpověď. Moc jsem ji slyšet nechtěla. Nikdy jsem zatím neměla možnost spát někde jinde než v posteli v domě. Měla jsem trochu obavy, ale nedala jsem na sobě nic znát.
"Jak budou hlídky?" zeptal se Lies po chvíli mlčení.
"Prostřídáme se během noci. Začnu, pak vzbudím tebe, Likone. A teď už běžte spát. Mára lómë." rozloučil se s námi. Likon ještě chvíli zůstal. Zalehla jsem do stanu s Liesem.
"Aranel, bojíš se?" zeptal se mě potichu.
"Proč bych se měla bát?" odpověděla jsem.
"Je to poprvé, co spíš venku."
"Je v tom rozdíl?"
"Možná. Nedokážu to posoudit."
"Já to zvládnu." ujistila jsem ho, ale hlavně jsem se snažila ujistit sebe.
"Tak mára lómë." řekl a otočil se ke mně zády.
Nemohla jsem usnout. Kolem mě najednou bylo tolik zvuků. Nedokázala jsem je někdy od sebe odlišit. Zaslechla jsem několikrát tiché kroky kolem stanu. Jedny kroky patřily Likonovi, který si šel lehnout.
Ležela jsem mezi svými bratry a stále jsem nemohla usnout. Okolní zvuky mě strašily. Ozvalo se houkání, v lese kousek od nás praskla větvička. Pokaždé jsem sebou cukla. Při posledním cuknutí jsem omylem vzbudila Liese.
"Co se děje?" zeptal se ospale.
"Nic…Ne… nemůžu usnout…" odpověděla jsem už roztřeseným hlasem. Už jsem svůj strach nedokázala skrýt.
"Aranel? Neboj se. Jsem hned vedle." otočil se ke mně čelem, "Pojď ke mně."
Přitulila jsem se k němu. Najednou mi bylo příjemné teplo. Lies mě objal. Brzy jsem usnula. Spala jsem až do rána. Ani jsem nezjistila, kdy šel Lies na hlídku.
Probudila jsem se. Ve stanu už nikdo nebyl. Venku praskal oheň. Odhodila jsem přikrývku a hned se do mě pustila nepříjemná zima. Vylezla jsem ze stanu.
"Mára arin." pozdravila jsem. Všichni vzhlédli. Arin vstal od ohně a podal mi plecháček s čajem.
"Mára arin. Jak ses vyspala?" zeptal se mě Likon.
"Celkem to šlo. Děkuji." odpověděla jsem mu. Posadila jsem se co nejblíže ohni. Příjemně hřál. Arin sbalil stan a osedlal koně. Brzy jsme ho následovali. Oheň uhasili a kolem mě opět zavládla zima. Snad se zahřeju jízdou.
"Tak pokračujeme." zavelel Arin. Vedle mě se objevil Lies. Arin a Likon jeli za námi. Zřejmě mě chtěl mít Arin na očích.
Jeli jsme pomalu. Neměli jsme kam spěchat.
Druhý den jsme přijeli k domu. Spíš k tomu, co z něj zbylo.
"Sem jezdívala naše maminka. Měla tu přítelkyni. Dneska přenocujeme tady. Stan stavět nebudeme. Stáj ještě stojí." zavelel Arin a seskočil z koně. Bylo to dost strašidelné místo. Moc se mi ze sedla nechtělo.
Arin dnes udělal výjimku a rozdělal oheň na noc. Pak rozdělil hlídky a šlo se spát. Opět jsem nemohla usnout, i když jsem byla dost unavená. Liese jsem ale nebudila. Choulila jsem se v rohu stáje. Vedle mě ležel můj kůň, ale ani ten mi nadával pocit bezpečí.
Zastyděla jsem se, že se tak bojím. Zřejmě měla Jarin pravdu, že nejsem má matka. Trochu jsem začínala litovat, že jsem jela. Ale teď už se nemůžu obrátit a jet zpět. Musím to dokončit. Tekly mi slzy. Chtěla jsem se propadnout hanbou do země za svůj strach.
"Aranel? Spíš?" oslovil mě najednou Arin. Lekla jsem se.
"Ne…" odpověděla jsem. Arin došel až ke mně. Rychle jsem se snažila setřít slzy. Posadil se ke mně.
"Ale… Neplakej. Nic se ti nemůže stát." objal mě kolem ramen, "Máš strach?" zeptal se. Jen jsem kývla v odpověď.
"Ava aista. Ochráním tě."
"Nejsem jako mamil a mrzí mě to. Zklamala jsem strýčka."
"Nezklamala. Klidně spi." pohladil mě po vlasech. Opřela jsem se o něj. Nakonec jsem usnula. Nespala jsem tak klidně, jako první noc. Často jsem byla vzhůru. Arina jsem měla po boku.
Znovu jsem se probudila. Arin nikde blízko nebyl. Sedla jsem si. Viděla jsem najednou všechny tři bratry. Stáli zády ke mně. V jedné ruce měli meč a v druhé pochodeň.
Když jsem se zahleděla víc do tmy, spatřila jsem někoho dalšího. Nebyla jsem schopna je rozeznat. Všichni vyčkávali. Neodvažovala jsem se pohnout. První střet s nepřítelem. Měla jsem strach.
Pak zaútočili. Bratři se dobře oháněli mečem. Věřila jsem jim.
Pak jsem zaslechla kroky. Byly kousek ode mě, ale původce jsem nenašla. Neviděla jsem ho.
Ze tmy se objevila ruka a chytila mě pod krkem. Vykřikla jsem. Tasila jsem dýku a po ruce se ohnala. Možná jsem se i trefila, protože jsem dopadla na zem. Téměř okamžitě jsem vstala s dýkou v pravé ruce. Proti mně se objevil skřet. Nikdy jsem ho neviděla. Lekla jsem se ho. Stála jsem proti němu a nebyla jsem schopná pohybu. - Měla jsem radši zůstat doma. - blesklo mi v tu chvíli hlavou.
"Aranel, uteč!!!" křikl na mě Arin. Já jsem nebyla schopná pohybu. Jen jsem oddaně stála a čekala. Nevím, co dělal Arin, ani Likon a Lies.
Skřet se ke mně blížil. Na rameni jsem pocítila ruku, která mě stáhla dozadu. Upadla jsem. Mezi mě a skřeta se postavil Arin. Skřet se brzy bezvládně válel na zemi.
Bitva skončila. Stále jsem seděla na místě, kam jsem spadla. Hleděla jsem na skřeta. Dělalo se mi špatně.
"Aranel." oslovil mě někdo. Nebyla jsem schopná někoho vnímat. Pak mě od toho strašného pohledu zachránil Arin. Stoupl si přede mě a zakryl mi výhled na skřeta.
"Aranel. Vzpamatuj se." zatřásl se mnou.
"Arine…"
"Hodná holka. Pojď. Budeme pokračovat v cestě. Zřejmě nás čekali." pomohl mi vstát. Pomalu svítalo. Likon a Lies osedlali koně. Arin mi pomohl do sedla. Bez snídaně jsme vyrazili. Ani mi to nevadilo. Neměla jsem na jídlo ani pomyšlení.
Vedle mě jel Arin. Neustále mě sledoval. Po chvíli se k nám přidal i Lies. Arin se přidal k Likonovi.
"Jak na tom je?" zeptal se Likon.
"Je ještě v šoku. Ani se ji nedivím. Vyhlédl si ji ten neošklivější."
"Snad se z toho dostane." uzavřel rozhovor Likon. Dál jeli mlčky. Také jsem s Liesem nenavazovala rozhovor. Bála jsem se, že se bude smát.
Když jsem na něj kradmo pohlédla, na jeho tváři nebyl ani náznak posměchu.
Jeli jsme celý den. Trochu jsem se během jízdy rozptýlila pohledem na krajinu. Po poledni jsme přijeli k lesu.
"Hraniční les. Jsme skoro na místě." oslovil nás Arin. "Teď musíme být potichu. Liesi, zůstaneš u koní."
Sesedli jsme.
"Kdyby se něco dělo, ujeď. Na nás nečekej, protože budeme buď v zajetí v tom lepším případě, nebo mrtví." poklepal Arin Liese po rameni a předal mu otěže svého koně.
S Likonem jsem ho následovala mezi stromy. Ještě na kraji jsem se naposledy ohlédla na Liese. Usmál se a zamával mi.
Arin se pomalu a potichu prodíral k řece. Zastavil se u řeky. Zatím jsme nevycházeli ze stínu stromů.
Na druhém břehu řeky se pásl kůň. U vody seděla žena. Arin se na ni chvíli upřeně zadíval.
"Myslíš, že je to ona?" zeptal se ho Likon.
"Je to možné, ale nevím, jak si to ověřit. Místo i čas sedí. Asi to budeme muset risknout."
"Půjdu já." řekla jsem. Oba se na mě podívali.
"To myslíš vážně?" zeptal se mě Arin.
"Myslím a jdu." nečekala jsem na souhlas. Vstala jsem.
"Aranel. Jdi kousek pod stromy a pak teprve se ukaž."

"Dobře." otočila jsem se k nim zády a vrhla se do nebezpečí.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama