U moře

22. července 2018 v 20:16 | Vanimaré |  O Ari z pohledu jiné postavy
Ber doprovází Ari a její bratry na svatbu do Rómenu. Před samotným obřadem je čeká malý výlet a Ari překvapení. Co se bude dít, to nechám na Berovi, co sdělí...
Bude to na delší dobu poslední část z Berova pohledu. A co bude dál? To je malé překvapení. Očekávejte je v čas desátého výročí blogu.
Vaše Vanimaré

Vyrazil jsem s Jekem a Ari na výlet z Rómenu. Vyrazili jsme po poledni. Sledoval jsem Ari. Po třech hodinách jsme zastavili.
"Co se děje?" zeptala se Ari.
"Za chvíli jsme na místě." odpověděl jí Jek.
"Tak proč zastavujeme?" stále nechápala Ari.
"Má to být překvapení, takže doufám, že nemáš nic proti tomu, když ti zavážu oči."
"Asi mi nic jiného nezbývá." podvolila se.
"Ničeho se neboj, povedu tě po bezpečných cestách." zavazoval jí Jek oči. Pak jsme opět vyrazili.

Brzy jsem spatřil tu velkou vodní plochu. Jek zastavil.
"To už jsme na místě?" zeptala se Ari.
"Jistě. Můžeš se podívat." pobídl ji Jek. Ari si pomalu sundala šátek, který měla přes oči.
"To se mi snad zdá." řekla Ari po chvíli a seskočila z koně. Kráčela k vodě.
"Neboj, nezdá. Navíc tu budeme tábořit." řekl jí Jek. Seskočil jsem z koně. Spolu s Jekem jsme postavili stan. Ari si nás nevšímala. Seděla kousek od vody v jemném písku. Jek jí donesl jídlo. Chvíli spolu mluvili, ale nic jsem neslyšel.
Setmělo se. Jek rozdělal oheň. Šel jsem k Ari a usedl vedle ní.
"Budeš tady ještě dlouho sedět?" zeptal jsem se.
"Třeba až do rána." odpověděla mi s úsměvem. Nad hladinu se vyhoupl srpek měsíce.
"Budeš chtít vidět východ slunce?"
"Že se ptáš? To si nemůžu nechat ujít?"
"Tak pojď, půjdeme spát, ať ráno ten východ stihneme." vstal jsem. Ari mě po chvíli následovala. Došli jsme k ohni.
"Jak to bude s hlídkami?" zeptala se Ari.
"Vystřídám se s Jekem. Budeš moct klidně spát." odpověděl jsem jí místo Jeka.
"Teď jde o to, jestli tahle noc bude klidná."
"Mára lómë." řekl jsem jí a sedl si k ohni.
"Mára lómë." odpověděli mi sourozenci a zalezli do stanu. Chvíli jsem slyšel tichý rozhovor a pak už bylo ticho. Probděl jsem polovinu noci. Pak jsem vzbudil Jeka a zalehl vedle Ari. Přitiskla se ke mně. Nechal jsem ji a usnul jsem.
Vstal jsem brzy, ale nechtěl jsem ještě vstávat. Užíval jsem si Ariinu blízkost. Sledoval jsem ji. Probudila se a pohlédla mi do očí.
"Mára arin." pozdravil jsem ji.
"Mára arin, jak jsem se sem dostala?" zeptala se.
"Úplně normálně. V noci ti byla zima." odpověděl jsem jí.
"Aha."
"Vstávejte vy dva, jestli chcete vidět východ slunce." křikl na nás Jek.
"Obleč se. Počkáme venku." vymotal jsem se z pod přikrývek a opustil stan. Venku čekal Jek. Chvíli po mě vyšla Ari. Měla problém se šněrováním šatů. Jek to nechal na mě.
"Tak jdeme." skončil jsem se šněrováním a objal ji kolem ramen. Došli jsme k Jekovi a usedli na zem.
Východ slunce byl krásný. Nejkrásnější, jaký jsem kdy viděl. Pak jsem pohlédl na Ari. Vycítila můj pohled.
"Tak pojďme, do poledne musíme být ve městě." oslovil nás Jek a vstal. Ari se mi podívala do očí. Usmál jsem se. Jek shodil stan. Vstal jsem a osedlal koně. Ari seděla ještě chvíli u moře. Pak se přidala k nám. Jek jí zapletl vlasy.
Jela vedle Jeka. Já jsem jel za nimi a sledoval převážně okolí.
V polovině cesty začalo pršet. Pobídli jsme koně do klusu.
Do města jsme dojeli úplně mokří. Ari se viditelně třásla zimou.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama