Začátek hledání

29. července 2018 v 14:11 | Vanimaré |  Aranel
Seděla jsem ve svém pokoji. Na klíně jsem měla obrázek. Obrázek své matky. Bratr Lies mi ji dal teprve nedávno. Do té doby jsem si myslela, že Jarin je má matka a Fron otec. Sami měli tři děti. Byla jsem z nich nejmladší. Trochu mi to vadilo. Ale na druhou stranu jsem měla jistá privilegia. Sunka a Froncina mi dělaly často společnost. Obě měly základy sebeobrany, ale Jarin dalšímu pokračování v učení zabránila. Nesouhlasila s Fronovou výchovou a hlavně s jeho výcvikem. Já jsem byla na výcvik podle Frona ještě mladá.


Měla jsem ještě tři bratry. Dvojčata Liese a Likona a nejstaršího Arina.
Dlouho jsem sama neseděla. Někdo zaklepal. Obrázek jsem strčila pod polštář.
"Dále." řekla jsem. Vstoupila Jarin.
"Mára arin, Aranel. Půjdeš na snídani?" zeptala se.
"Mára arin, za chvíli jsem dole." usmála jsem se.
"Dobře. Počkáme na tebe."
Jarin mi nachystala oblečení a odešla. Převlékla jsem se. Naposledy jsem se podívala na obrázek a opustila pokoj.
Seběhla jsem schody. V jídelně už všichni čekali na mě. I když nechápu proč.
"Mára arin." pozdravila jsem potichu.
"Mára arin." oslovil mě strýc Fron, "Posaď se. Mám pro tebe jednu zprávu."
"Jakou?" dychtivě jsem se zeptala.
"Tvá matka si přála, aby ses uměla bránit. Dneska začneme s výcvikem."
"Frone…" zastavila ho Jarin, "Neunáhluj se. Nejsem si jistá, zda by to Ari chtěla."
"Já si jistý jsem."
"Jak se to vlastně stalo, že má maminka odešla?" zeptala jsem se po chvíli ticha. Arin se podíval po svém strýci.
"Řekneme si to po snídani. Teď už jez." ukončil naši debatu strýc Fron.
"Dobře." nasnídala jsem se. Do pokoje mě doprovodil Arin s Fronem a dvojčaty. Posadila jsem se na postel. Bratři a strýc se posadili ke stolu.
"Proč maminka odešla?" vyslovila jsem znovu svou otázku.
"Bylo to před mnoha lety. Ari, tvá maminka, odešla, protože milovala."
"Koho?"
"Tvého otce. Ztratil se kdysi dávno. Tvá maminka ho chtěla zachránit. Odjela s Arinem směrem k Mornabandu, kde byla sama vězněna několik týdnů." začal vyprávět Fron.
"Nedojeli jsme tam. U jezera jsme byli přepadeni. Mamil byla zraněna a spadla do řeky. Hledal jsem ji po proudu, ale nenašel jsem ji. Do smrti si budu vyčítat, že jsem ji nezachránil."
"Takže je mrtvá?"
"To nevíme. Stále máme naději, že ji najdeme."
"A otec?"
"O něm také dlouho nic nevíme. Bohužel."
"Proč jste ho nehledali? Nebo ji?" začaly mi téct slzy.
"Aranel. Hledali jsme je oba. Bylo to beznadějné. Nezbyla jediná stopa."
"Teď už víš všechno. Rád bych, abys byla jako ona. Statečná a odhodlaná." vstal Arin. "Připrav se. Začneme s výcvikem."
Všichni opustili můj pokoj.
"Aranel. Pokud to nechceš, nenutím tě." otočil se ke mně ještě Arin, "Ale rád tě naučím všechno, co umím."
Takhle to vlastně všechno začalo.
Uplynulo několik desítek let. Odhodlala jsem se, že podstoupím všechno, co se týká sebeobrany. Teta Jarin se tomu sice snažila zabránit, ale Arina jsem přesvědčila, aby ve cvičení pokračoval.
Jednoho pozdního večera jsem seděla na posteli. Už jsem se chystala, že půjdu spát. Někdo zaklepal.
"Dále." oslovila jsem příchozímu. Vstoupil strýc Fron.
"Ari, posaď se." oslovil mě. Jen on mě tak oslovoval.
"Co se děje?" zvědavě jsem se zeptala. Strýc se posadil za mnou na postel. Chytil mě za ruce.
"Vysvitla nám naděje." usmál se. Stále jsem ho nechápala. "Dneska mě vyhledal Orodcen a přinesl tohle." ukázal mi stočený list.
"Co je to?"
"Dopis. Napsala ho Ari. Tvá maminka." usmíval se. Moc jsem mu nevěřila. Skočila jsem po dopisu a rychle ho otevřela.
Milý Frone,
Dost mě strachuje, že neodpovídáš na mé dopisy. Už jsem Ti poslala několik, ale odpovědi jsem se nedočkala.
Teď posílám svou osobní služku, která snad dokáže projít přes hranice země Númen.
Jsem zde již několik let. Zdejší vládce po těch letech neví, kdo jsem. Neřekla jsem mu to.
Utrpěla jsem dost vážná zranění. Zatím i po těch letech mám následky. Chtěla jsem začít znovu šermovat, ale můj zdravotní stav mi to nedovoluje. Někdy nejsem schopná vstát z postele bez pomoci. Obávám se, že o to zdejšímu vládci jde. Znemožnit mi návrat k rodině.
Doufám, že se vrátil aspoň Arin. Doufám, že se dobře daří Tobě i Jarin, Tvým dcerám a synovi. Už z něj musí být muž.
Bera jsem ještě nenašla, ale jakmile se odtud dostanu, budu pokračovat v hledání.
Pozdravuj ode mě všechny. Polib za mě Aranel.
Tvá Ari
Zůstala jsem ohromeně zírat na papír.
"Víme, kde je. Můžeme jet za ní…" řekla jsem nadějně.
"Nemůžeme. Vládce v Númenu je dost krutý. Nikoho nepustí přes hranice. Jedině jakožto mrtvolu." zchladil mě.
"Ale mamil tam je. Nemůžeme jim napsat, aby ji propustili?"
"Zkusit to můžeme. Hned napíšu dopis. Ty si lehni a pořádně se vyspi. Spolu s Arinem a dvojčaty pojedeš na hranice a předáš dopis." usmál se, políbil mě na čelo a opustil můj pokoj. Ulehla jsem, ale nemohla jsem spát. Usnula jsem až pozdě, skoro o půlnoci.
"Aranel, vstávej." pohladil mě někdo po tváři.
"Mára arin." řekla jsem a protáhla se.
"Mára arin, Aranel. Fron na nás čeká se snídaní. Obleč se a přijď do jídelny." vstal Arin z postele. Vzpomněla jsem si na to, co mi říkal strýc večer. Je naděje, že brzy uvidím maminku. Vyskočila jsem z postele, v umyvadle si opláchla obličej, oblékla si šaty a spěchala do jídelny.
U stolu seděl strýc s tetou.
"Frone, ty jí to dovolíš? Je to moc nebezpečné." slyšela jsem svou tetu. Zastavila jsem se tak, aby mě neviděli.
"Neboj se, drahá. Nemám strach, že by to nezvládla. Naučil jsem ji všechno, co jsem mohl."
"Nezapomeň, že to není Ari. Je jiná."
"Má v sobě něco z Bera, ale i tak je to bojovnice."
"Frone, prosím, nikam ji neposílej. Nech ji tady. Ať se naučí být správnou ženou."
"To se určitě naučí."
"Frone, ona to nejspíš nezvládne. Není tak silná, jako bývala Ari."
Z očí mi vyhrkla slza. Proč mě teta Jarin tak podceňuje? Jsem stejná, jako mamil. Dokážu jim to.
"Jarin, to je na posouzení Aranel. Teď ji neposílám do žádného velkého nebezpečí. V pořádku se vrátí."
"Ale…"
"Jarin, když byla Ari stejně stará, jako je teď Aranel, museli jsme opustit město. Neplánoval jsem to, ale teď už to nezměním. Aranel je stejná jako ona a má právo nám to dokázat. Navíc bude mít doprovod. Větší než měla tenkrát Ari."
Tak tohle jsem asi neměla slyšet. Už jsem chtěla zmizet, když mě zarazil Arin.
"Aranel, už jsi tady?" oslovil mě. Setřela jsem slzu a pevně na svého bratra pohlédla.
"Jsem. Čekám na tebe."
Arin nedal najevo, že by si něčeho všiml. Chytil mě za rameno a strčil mě do dveří. Vstoupili jsme. Strýc Fron se prvně podíval na mě a pak na Arina. Chvíli po nás přišli i Likon a Lies. Usadili jsme se ke stolu. Teta Jarin před nás položila snídani.
"V klidu se nasnídejte. Pak vyrazíte."
"Strýčku, nejsem si jistý, zda by měla s námi jet Aranel. Je ještě dost mladá na to, aby se s námi vydala do nebezpečí." řekl Arin. U toho bych spíš čekala, že se mě zastane.
"Ne, já tu nechci zůstat sama. Vezmi mě s sebou, bratříčku…" ohradila jsem se.
"Aranel. Jsi mladá."
"Vaše mamil byla stejně stará, když se vydala se mnou na cesty." odpověděl na mou obhajobu strýc, "Navíc Aranel umí vše, co vy. A bude mít skvělé společníky."
"Frone, rozmysli si to ještě."
"Ztratili jsme otce i matku, nechci ztratit ještě sestru." pronesl Arin.
"Ztratíš ji, když ji nevezmeš s sebou. Ztratíš její důvěru."
"Jednal bys stejně, kdyby šlo o Ari? Po tom všem, co jsi prožil?" zeptala se strýce Jarin.
"Neměnil bych."
"Ale Ari byla jiná. Měla v sobě bojovnost, kterou Aranel nezdědila. To, že umí dobře šermovat, to nestačí."
"Měla by ale dostat šanci něco dokázat. Navíc nejedete svou mamil osvobodit, ale jen předat vzkaz. To Aranel hravě zvládne. Měli byste už vyrazit. Za tři dny jste na hranici, kde by měl čekat někdo, kdo vzkaz předá. Všechno potřebné máte nachystáno." strýc Fron vstal od stolu. Následovali jsme ho. V pokoji jsem si oblékla kalhoty a krátkou dýkou u pasu jsem následovala bratry do stáje.
Když jsem vstoupila, všichni tři osedlávali své koně. Arin se na mě ani nepodíval. Trochu mě to mrzelo, protože to byl on, kdo mi nabízel, že mě naučí všechno. Teď mě chtěl odstrčit. Zřejmě si myslel, že budu přítěží.
Chvíli po mě přišel strýc.
"Ari." oslovil mě, "Přidal jsem ke vzkazu její dýku. Svěřuji to tobě. Buď na sebe opatrná." políbil mě na čelo. Dopis i dýku jsem dala do batohu.
"Arine. Na chviličku." oslovil strýc pro změnu mého nejstaršího bratra. Teprve teď jsem si všimla, že má ještě jeden balík podlouhlého tvaru. Vůbec jsem netušila, co by to mohlo být. Byla jsem dost zvědavá.
Oba mluvili potichu, že jsem nic neslyšela.
Osedlala jsem si koně a vyvedla jej na dvůr. Arin si připnul balík k sedlu.
"Aranel, nerozmyslíš se ještě?" zastavila mě Jarin.
"Ne." řekla jsem jí odhodlaně, i když jsem měla trochu strach. Možná opravdu nejsem jako moje maminka. Jsem slabší. Strýc mi pomohl do sedla. Pobrala jsem otěže a za bratry vyrazila z brány domu.

Vydala jsem se na své první dobrodružství.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama