Cesta na sever

Neděle v 10:00 | Vanimaré |  Aranel
Útěk se snad zdařil. Mamil se zorientovala venku podle hvězd. Já jsem toho nebyla schopná. Důvěřovala jsem jí, že jsme jely správným směrem. Nemluvily jsme.
Pak jsem zaslechla koně. Za námi. Otočila jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Dusot kopyt se přibližoval.
"Měly bychom zrychlit." řekla jsem mamil, "Někdo je za námi." Mamil se otočila.


"Nikoho nevidím. A je jen jeden."
"Ale co když…."
"Umíš šermovat? Naučil tě to Fron nebo Arin?" přerušila mě.
"Učili mě, ale asi to nedokážu. Navíc nemám zbraň. Dýku jsem ztratila u řeky."
"Mám svou dýku."
Obě jsme pobídly koně k rychlejšímu tempu. Dusot kopyt se však stále přibližoval. Brzy jsem po ohlédnutí spatřila drobnou postavu na velkém svalnatém koni. Dojela nás služka, která nám pomáhala s útěkem.
"Tak jste to zvládly docela daleko. Snad na to přijdou pozdě, že jste zmizely." oddechla si služebná. Dál jsme pokračovaly ve třech mlčky.
Nevím, jak dlouho jsme byly v sedle. Skoro jsem necítila nohy z nekonečné jízdy. Nikdy jsem tak dlouho v sedle nebyla, jako teď. Začalo svítat. Služebná se velmi často ohlížela. Já pro změnu vyhlížela hory na severu. Zatím jsem je nespatřila. Viděla jsem jen mlhavý opar. Nezastavovaly jsme, ale hnaly jsme koně dál.
Kolem poledne služebná konečně zastavila a sesedla u skupiny stromů.
"Už jsme blízko, ale vidím na vás, že už nemůžete. Chvíli si odpočineme, něco sníme a pak musíme pokračovat." sesedla z koně a uvázala ho u stromu. Mamil také unaveně sesedla a trochu se prošla.
"Tak dlouho jsem v sedle neseděla, a takovou dálku jsem dneska ujela."
"Jsme už velmi blízko. A co vy?" otočila se na mě, "Budete stále sedět na koni?"
Neodpověděla jsem a sesedla. Spíš to vypadalo, že jsem z něho spadla. Mamil se lekla a služebná také. Obě ke mně přiskočily a pomohly mi na nohy.
"Aranel, jsi v pořádku?" zeptala se mě mamil.
"Jsem, jen jsem unavená víc, než jsem si myslela."
"Posaď se. Napij se." podávala mi mamil láhev. Zvlažila jsem rty a něco málo pojedla. Služebná si vzala mamil stranou a o něčem rozmlouvaly. Jejich tiché hlasy mě uspávaly. Chtěla jsem spát. Nechtěla jsem řešit náš další postup. Bylo mi jedno, že nás nejspíš pronásledují. Byla jsem strašně unavená.
Někdo se mnou zatřásl. Probudila jsem se.
"Pojďte, musíme pokračovat." promluvila na mě služebná. Vstala jsem. Mamil už seděla na koni a v ruce měla dlouhý balíček. Stejný, co jsem viděla u Arina. Nasedla jsem na koně a společně jsme pokračovaly v cestě.
Brzy jsem spatřila na obzoru hory.
"Za pár hodin jsme u nich. Pak se vás ujmou lidé vašeho rodu."
"A co vy?" zeptala se jí mamil.
"Ještě nevím. Možná se vrátím do královského města."
"Ale to vás nejspíš zabijí, když zjistí, že jste mi pomohla utéct."
"Mě to za to stálo." usmála se služebná.
"To nedovolím. Vy jste pomohla nám, tak my pomůžeme vám. Klidně můžete jet s námi dál."
"A co tam u vás budu dělat?"
"Žít a užívat si života."
"Děkuji za nabídku, ještě to zvážím. Teď už musíme jet. Doufám, že se tím mečem dovedete ohánět."
"Dlouho jsem ho v ruce nedržela. Imperos nechtěl, abych se znovu učila šermovat. Navíc mě oslaboval."
"A vy?" otočila se služebná na mě.
"Možná, nejsem si jistá."
"No, jedeme. Snad jej nebudeme muset použít." řekla a dál jsme nemluvily. Jen jsme pobídly koně k rychlejšímu tempu.
Dojely jsme se soumrakem. V nejbližším údolí jsme nikoho nenašly.
"Hauta." ozvalo se najednou za mnou. Byla jsem poslední. Ohlédla jsem se a za sebou jsem spatřila muže s lucernou. Vedle něj stál druhý a ten na mě mířil šípem.
"Man nalyë?"
"Aranel." odpověděla jsem. Muž se nadechoval k další otázce, ale já jsem ho předběhla, "Dcera paní Ari."
Muž vytřeštil oči.
"Kde je paní Ari?"
"Tady jsem." ozvala se hledaná. Muž poklekl na koleno.
"To je dobrá práva pro mého pána. Následujte nás, prosím."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama