Na svobodě

4. srpna 2018 v 10:52 | Vanimaré |  Aranel
Dlouho jsme seděly a povídaly si. Mamil chtěla hlavně vědět, jak jsem rostla, co všechno jsem prožila.
"Aranel, jsem tu pod jiným jménem, nechtěla jsem, aby mě někdo identifikoval. Mám pocit, že Imperos tomuto lidu nevládne, ale vládne jim někdo jiný. Někdo, koho znám. Až moc dobře znám."
"Kdo je to?" zeptala jsem se.


"Kvůli němu mám zjizvená záda." povzdechla si, "Kvůli němu mám neustále strach a skoro nevycházím ze svých komnat. Bojím se, že ho někde potkám."
Složila hlavu do dlaní. Posadila jsem ji do křesla.
"Mamil, řekni mi všechno, prosím." klekla jsem vedle ní.
"Touží po mě už dlouho. Vlastně asi hned od chvíle, kdy jsme se poprvé setkali. Když mě nemohl mít po dobrém, tak mě několikrát zranil a pak i uvěznil. Byly to nejhorší chvíle mého života. Nedovedu si představit, že bych se s ním ještě jednou setkala."
"Mamil, nesetkáš se s ním. Něco vymyslíme, jak se odtud dostaneme."
"Toto je dokonale uzavřené království. Nedošly ani dopisy pro Frona…"
"Jeden došel. Ten poslední. A měla bys dostat odpověď. Předala jsem ji jedné tvé služebné, která riskovala život."
"Nejspíš teď někde leží mrtvá." povzdechla si.
"Věřím, že je ještě na cestě." snažila jsem se ji povzbudit.
"Aranel. Bojím se."
"Zvládneme to. Ale musíme se seznámit s prostředím. Půjdeme na procházku."
Chytila jsem ji za ruku.
"Aranel, já na to nemám sílu. Něčím mě oslabují."
"Promluvíme si o tom někde mimo palác. Raději." Pomohla jsem ji vstát.
"Aranel…"
"Určitě něco vymyslíme. Neboj se. Zvládneme to."
Postavila se a trochu ožila.
"Ani nevíš, jak ráda tě tu vidím. Viděla jsem tě naposledy jako miminko, kdy jsem tě zanechala u Frona." usmála se a pohladila mě po tváři, "Dodala jsi mi naději."
"Tak jdeme. Potřebujeme prozkoumat okolí a najít případné únikové cesty."
Otevřela jsem dveře na chodbu. Strážní se postavili do pozoru. Společně s mamil jsem vyšla z pokoje. Zamířila jsem si to nejkratší cestou ven, do parku. Brzy mamil mohla volněji dýchat. Strážní za námi udržovali předepsaný odstup. Pozorně jsem se rozhlížela, zda najdu nějakou skulinku, kudy bychom se z paláce mohly dostat.
Procházely jsme se až do setmění. Ještě za šera jsem si všimla malé a nenápadné branky v severní zdi královské zahrady. Měla jsem svým způsobem vyhráno.
"Drahé dámy, hledám vás po celém paláci. Dnes je slavnostní ples, měly byste se připravit." oslovil nás král.
"Hned se vrátíme do paláce a náležitě se připravíme, děkuji za připomenutí, pane." odpověděla mamil. Já jsem neměla právo mluvit.
"Určitě zazáříte, má paní." obřadně ji políbil ruku. Společně jsme se vydaly zpět do paláce. Cestou jsme mlčely.
"Nechce se mi tam." řekla jsem mamil otevřeně.
"Ani mě ne." odpověděla mi s úsměvem, " Ale povinnost je povinnost. Kolem půlnoci se vytratíme a pokusíme se o útěk."
"Dobře. Chce to nenápadné šaty."
"Tmavé."
Strážní nás doprovodili do pokoje. Mamil se nechala vykoupat a pak ustrojit. Já se ustrojila také, protože jsem na slavnosti nesměla chybět.
Slavnost probíhala v korunovačním sále zámku a v přilehlých prostorách zámecké zahrady. Vrcholem mělo být ohňové představení. Celou dobu se nás držel král. Dost mě štval a měla jsem sto chutí se ho nějak násilně zbavit. Bohužel se mi nenaskytla příležitost.
Měla jsem aspoň štěstí v tom, že jsem mohla aspoň na chvíli opustit společnost. Mamil takovou možnost neměla. Setkala jsem se s tou služebnou, které jsem předávala vzkaz. Sama mě vyhledala a znovu zatáhla do křoví, kde jsme byly z doslechu a dohledu.
"Omlouvám se, ale jinak to nepůjde."
"Co se děje."
"Vím, co máte v plánu a já vás v tom podpořím. Nachystala jsem dva koně k severní brance. Jsou rychlí. Pojedete na sever, kde v jednom údolí čeká armáda elfů. Musíte se k nim dostat před svítáním. Pokud to nezvládnete, tak je po vás. V noci vás nemohou sledovat."
"Jak se ale dostaneme k těm koním? Mamil je celou dobu s králem, který si ji ostražitě hlídá."
"I na to jsem myslela. Odlákám jeho pozornost."
"Ale…"
"Na nic se neptejte. Prostě to udělejte. Setkáme se na cestě na sever. Běžte se připravit."
"Dobře."
Vrátila jsem se k mamil do pokoje. Už byla ustrojena a učesána.
"Mohly bychom být chvíli samy?" zeptala se mamil krále, který byl kousek od ní.
"Jistě, má paní." vstal z křesla, políbil ji ruku a opustil místnost. Mě probodl pohledem. Nevšímala jsem si toho.
"Poselství dorazilo. Za chvíli budeš mít v ruce zprávu od strýčka." usmála jsem se na ni. Byla unavená. Zřejmě dostala další dávku jedu, který jsem ji měla podávat. Zatím jsem si toho nebyla vědoma, že bych jí něco podávala.
"Nevím, jestli mám sílu, ale kvůli tobě to zkusím."
"Pak najdeme tatínka."
"Ano, pak jej najdeme. Jsi připravená?"
"Ano."
"Tak půjdeme."
Někdo zaklepal.
"Vstupte."
"Má paní. Přinesla jsem zprávu od vašeho bratra." podávala mamil mě známý papír a balíček, ve kterém byla dýka.
"Děkuji."
"Pokusím se vás odtud dostat, ale bude to chtít vaši spolupráci."
"Dobře. Co máte v plánu?"
"Nachystala jsem dva koně k severní brance. Měla byste si vzít na sebe něco pohodlnějšího a teplejšího. Pojedete v noci."
"Dobře. Můžete mi nachystat ke koni plášť?"
"Ano."
"Kdo nás bude čekat na severu?"
"Elfové. Zároveň s vaším dopisem jsem posílala i dopis Vašemu otci."
"Můj otec je dlouho mrtev. Myslíte mého tchána?"
"Ano, myslím. Bude na vás čekat. Doprovodím vás, co nejdál to půjde. Nemějte strach." usmála se, "Měly bychom jít."
Mamil vstala z křesla. Společně jsme vyšly ven na chodbu a pak do zahrady. Kolem nás najednou byla spousta lidí. Byla to velká slavnost.
"Drahé dámy, konečně jste se také ukázaly." vítal nás vládce, "Vypadáte nádherně, má paní." políbil mé mamince ruku a vedl ji do společnosti. Kousek za ní jsem je následovala.
Mamil se v rámci možností bavila. Dělala jsem ji stále společnost. Neodtrhla jsem se od ní ani na chvíli.
Byly asi dvě hodiny po setmění. Znovu mě zkontaktovala ta žena, která nám z nepochopitelného důvodu pomáhala.
"Za chvíli bude vhodná chvíle. Odlákám Imperose a vy se musíte dostat k severní bráně."
"Dobře."
"Bude ohňostroj."
Chvíli na to jsem zaslechla první rachejtli. Žena se objevila vedle mě.
"Běžte." vyzvala mě. Chytila jsem mamil za ruku a vedla ji pryč. Sotva jsme zmizely ze svitu lamp, rozběhla jsem se a svou maminku jsem táhla za sebou.
Doběhly jsme k severní brance. Za ní byli uvázaní dva koně. Pomohla jsem mamil do sedla. Pobídly jsme je do trysku. Užívala jsem si nově nabytý pocit svobody.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama