V zajetí

1. srpna 2018 v 11:28 | Vanimaré |  Aranel
Šla jsem asi dvacet metrů. Pak jsem se ukázala na volném prostranství. Žena mě téměř okamžitě zaregistrovala. Rychle skočila na koně a přebrodila řeku.
"Mára rë." oslovila jsem ji jako první. Neodpověděl mi, ale chytila mě za límec a hodila před sebe do sedla.
"Co vás to napadlo..." sykla mi do ucha, "Nevíte, jak to tady chodí?" i se mnou vjela pod stromy, kde mě pustila.
"Co to…" nestihla jsem se ani nadechnout k otázce a znovu mě umlčela.


"U nás se nesmí přejít hranice pod trestem nejvyšším. Hodně jste riskovala. Jste tu sama?" zeptala se.
"Ne."
"Kde je vzkaz?" zeptala se rovnou. Vytáhla jsem dopis od Frona a předala jí ho.
"Nevím, jestli vám můžu věřit, že dopis doručíte. Jakou mi dáte záruku?"
"Jedině svůj život. Nic nemám, jen svou paní."
"Mohla byste mě k ní zavést?" vyhrkla jsem přání. Nevěřícně na mě hleděla.
"To nejde. Je to moc nebezpečné a nejsem ochotna riskovat váš život. Vraťte se ke svým společníkům. Sbohem." vstala, sedla na koně a odjela. Nechala mě tam.
Po chvíli jsem vstala a šla k bratrům.
"Tak co?" zeptal se mě nedočkavě Arin.
"Předala jsem to a…"
"To bylo to poslední, co jsi udělala." ozvalo se nad námi. "Pěkně pomalu vstaňte a pojďte s námi. Porušili jste zákon této země a budete potrestáni."
Na krku jsem ucítila čepel dýky. Arin i Likon byli stejně znehybněni, ale rozhodli se bojovat.
"Aranel, až to začne, tak utíkej. Mám tě rád." řekl mi. Pak se pohledem domluvil s Likonem, oba tasili meče a dali se do boje. Utéct jsem ale nemohla.
"Aranel, neváhej a utíkej." zakřičel na mě Likon a dál se věnoval svým protivníkům. Mě držela v područí dýka na krku. Nebyla jsem schopná se pohnout. Těsně za sebou jsem vnímala muže. Dost silného, kterému bych se nevytrhla, ale i tak jsem to zkusila.
Chytila jsem dotyčného za ruku a přehodila ho přes záda. Šlo to překvapivě dost lehce. Člověk byl překvapený a dal mi příležitost k útěku. Využila jsem ji. Rozběhla jsem se, ale špatným směrem. Místo, abych mířila ven z lesa k Liesovi, brzy jsem se ocitla u řeky.
Otočila jsem se. Za mnou přibíhali dva lidé. Dost vysocí muži. Tasila jsem dýku.
"Ty nejsi schopná zabít." řekl jeden z nich. "Radši to zahoď, děvenko."
"Ne." odmítala jsem. Nevěděla jsem, na kterého se zaměřit.
"Po pravdě, tebe je škoda zabít. Raději tě dovedeme k našemu vládci. Ta první se mu ještě nepoddala, tak snad budeš lepší."
Oba tasili meč.
"Nebraň se, stejně ti to nepomůže a pak by se ti mohlo něco stát."
Stále se ke mně blížili. Ustupovala jsem.
"Ale no tak. Nechceš se namočit, nebo ano? Ještě kousek a už je řeka. A má dost silný proud."
"Aranel." ozvalo se z lesa.
"Opovaž se křičet."
"ARINE!!!" nedbala jsem na výhružky.
"Zmlkni!" reagoval jeden z nich a vrazil mi facku. Udělala jsem dva kroky a zahučela do řeky. Dýku jsem upustila ještě na břehu. Ještě než se za mnou zavřela hladina, vykřikla jsem.
Ponořila jsem se pod vodu a nechala se unášet. Ke své smůle jsem si neprohlédla břehy a nenašla si místo, kde bych případně mohla nepozorovaně zmizet.
Brzy jsem se musela nadechnout. Rozhlédla jsem se. Ti dva stáli na břehu a čekali, kde se vynořím. Pak jsem pohlédla kousek po proudu. Na druhém břehu byla jedna vrba, která se skláněla až do vody. A proti ní byla druhá.
"Támhle je…" zaslechla jsem. Nadechla jsem se a znovu zmizela pod vodou. Snažila jsem se odhadnout, kde je ta vrba. Znovu jsem se vynořila. Trefila jsem ji skoro přesně. Pod její ochranou jsem se vydrápala na břeh.
Brzy jsem zaslechla hlasy.
"Někde tady musí být. Kde jinde by se nepozorovaně dostala na břeh."
"Třeba je na druhém břehu."
"O tom pochybuju. Tady má své společníky. Přece by se od nich tak moc neodtrhla. Hledej pořádně."
Kryla jsem se. Prodírali se ke mně skrz spadené větve. Neměla jsem kam utéct. Jedině zpět do vody. Opřela jsem se o kmen stromu a doufala, že půjdou jen z jedné strany. Doufala jsem, že uteču druhou stranou. Bohužel byli chytřejší. Vrbu obcházeli z obou stran současně. Trochu jsem panikařila. Nemám kam utéct. Jedině jednoho z nich zabít. Dýku jsem ztratila při pádu do řeky. Jsem v koncích.
"Tak tady se nám zaběhla." překvapil mě jeden z nich, který šel vpravo. Chytil mě za ruku, takže jsem nemohla ani utéct ani skočit znovu do vody. Měli mě v hrsti.
"ARINE!!!" vykřikla jsem ještě jednou. Pak jsem dostala ránu do hlavy a ztratila vědomí.
Probudila jsem se ve tmě se svázanýma ruka a nohama. Naštěstí bez roubíku.
"Arine." zašeptala jsem. Pomalu jsem začala rozeznávat prostor kolem sebe. Byla jsem v nějaké místnosti. Stěny byly ze dřeva. Vypadalo to jako nějaká stáj. Byla v dost bídném stavu. Venku jsem slyšela plát oheň a některými škvírami mezi prkny jsem jej i zahlédla.
Posadila jsem se. V rámci možností jsem začala zjišťovat, jak na tom jsem. Ruce i nohy jsem měla svázané koženými řemeny. Zkusila jsem se osvobodit. Nenašla jsem bohužel nic, čím bych si mohla pomoct. Zuby jsem ani nezkoušela. Zbytečně bych si je nejspíš vylomila. - Proč jsem radši nezůstala doma u strýce a tety. Mohla jsem si tohle všechno ušetřit. - blesklo mi hlavou.
Pocítila jsem chlad. Stále jsem byla oblečená v tom, co jsem na sobě měla při skoku do vody. - Snad mě Arin brzy najde.
"Jdi se podívat, jestli se naše princezna už probudila." slyšela jsem z venku. Lekla jsem se. Co po mě budou chtít. Dveře se otevřely. Přede mnou stál muž. Byl vysoký. Skoro se mi zdálo, že musí být vyšší než bratři. Neviděla jsem mu do tváře.
"Tak co, princezno? Připravená na cestu do královského města?" oslovil mě.
"Co ode mě chcete?" reagovala jsem otázkou.
"Budeš dělat společnost jedné dámě ve městě. Jinak přijdeš o život."
"Nebudu dělat společnost nikomu, koho neznám. A určitě ne pod výhružkou smrti."
Muž tasil dýku a přiložil mi ji na krk.
"Už je všechno zařízené. Nemůžeš odmítnout."
Třásla jsem se. Nebyla jsem schopná pohybu. Muž mě chytil za ruce a postavil.
"Pojedeme." vystrkal mě ven. U ohně seděl ten druhý, co mě honil.
"Ukaž ji na světle."
"Uvidíme, jestli se na tu prácičku hodí. Aby nebyla moc ošklivá." zasmál se ten, co mě držel. Postrčil mě blíže k ohni. Ten co seděl, vstal a začal si mě prohlížet.
"Nevypadá špatně. Dal bych si i říct."
"No, snad později Teď musíme jet."
Muž uhasil oheň a oba nasedli na koně. Mě si jeden přehodil před sebe. Vyrazili tryskem na západ. Cesta pro mě byla utrpením. Ani nevím, jak dlouho trvala. Nebyla jsem schopná počítat čas.
Rozednilo se. Cesta nebrala konce. Slunce putovalo svou cestou, pomalu se blížilo k západu. Teprve tehdy jsem spatřila hradby města. Byly pro mě neuvěřitelně vzdálené.
Dojeli jsme k nim až po setmění. Do města nás ale nepustili. Noc jsme museli strávit venku. Muži rozdělali oheň. Mě položili dost daleko, takže mě nemohl zahřát. Stále jsem nestihla uschnout. Třásla jsem se zimou. Muži si toho nevšímali. Nechali mě ležet na zemi.
Noc pro mě byla nekonečná. Chvílemi jsem spala, ale většinu jsem probděla. Zima mi nedovolila usnout. Druhou věcí bylo, že jsem měla strach, že třeba propásnu šanci na útěk.
S prvními slunečními paprsky muži vstali. Osedlali koně, sedli na ně a mě tentokrát vlekli za sebou na laně. Nevím, co bylo lepší. Jestli se nechat natřásat přehozená přes sedlo, nebo za nimi běžet. Pozitivní na tom bylo, že jsem se aspoň zahřála.
Vjeli jsme do města. Na ulicích nikdo nebyl. Město se teprve probouzelo. Vedli mě přímo ke královskému paláci. U královského paláce stály stráže. Hned se mě chopily a vedly do sklepení. Zavřeli mě to jedné cely.
Strávila jsem tam docela dlouhou dobu. Nebyla jsem schopná počítat hodiny ani dny. Myslela jsem na mamil i na bratry.
"Tak co? Dohodneme se?" slyšela jsem najednou z chodby hlas. Byl to jeden z těch, co mě přivezli.
"Ještě jsem ji neviděl. Uvidíme."
"Nebude nejspíš v dobrém stavu. Dlouho nejedla. Bude trochu vyhublá."
"To se spraví. Otevřete."
Dveře se otevřely. Do očí mě zasvítilo světlo z chodby. Ve dveřích stáli dva muži. Tváře jsem nerozeznala.
"Vstaň." rozkázal jeden z nich. Neodvažovala jsem se neuposlechnout.
"Zbraň žádnou nemá?" zeptal se ten druhý.
"Měl u sebe jen dýku, ale tu ztratila u řeky. Ani já, ani můj společník jsme ji nenašli."
"Škoda, mohla navýšit cenu. Elfské dýky jsou vzácné. Takže tisíc zlatých. Víc ne."
"Ale…"
"Klidně si najdu jinou."
"Dobře." souhlasil trochu neochotně můj původní věznitel. Předali si měšec. Pak jeden z nich odešel. Druhý vstoupil a já jsem konečně mohla spatřit jeho tvář. Měl velmi zvláštní nos. Jako by mu ho někdo zlomil. Netušila jsem, že hledím do tváře matčina největšího nepřítele.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se mě, "Trochu mi připomínáš jednu mou dávnou přítelkyni a její matku. I když máš v sobě něco z otce. Toho jsem nenáviděl. Jak se jmenuješ?" zeptal se znovu. Strach mě svazoval. Nebyla jsem schopná odpovědět. Chytil mě za ruku a smýkl se mnou.
"Tak budeš mluvit?" zakřičel na mě. Slzy jsem měla na krajíčku, ale nechtěla jsem před ním ukázat slabost.
"Aranel."
"Aranel, pane. Pro tebe jsem pán. Ty jsi teď mojí služkou a budeš poslouchat mé příkazy. Pokus o útěk zaplatíš smrtí. Jasné?"
"Ano… pane."
"Pojď."
Vyvedl mě ven na chodbu. Prošli jsme celým domem.
"Jsi u proto, abys dělala společnost jedné mé přítelkyni, která je dost zatvrzelá a nechce se mi podvolit. Kdysi jsem ji i mučil, ale nezlomil jsem ji. Teď jsem k tomu možná blíže než tenkrát." začal mě seznamovat s mými úkoly v jeho službách, ačkoli jsem s tím nesouhlasila. Ocitla jsem se v situaci jako kdysi strýček Fron. Také měl sloužit jednomu králi, ale utekl mu. Pak se dostal do zajetí. Ale naštěstí ho má maminka zachránila.
"Budeš jí se vším pomáhat a také ji budeš podávat slabý jed. Ochromí to její vůli. Nic jiného po tobě nežádám. A jestli jen cekneš, tak tě podříznu jako prase." zastavil se a zblízka se mi zadíval do očí. Ty oči byly zlé. Více zla jsem v žádném člověku neviděla. Němě jsem kývla na souhlas.
"Já se totiž všechno dozvím."
Pokračovali jsme v cestě. Prohlížela jsem si chodby. Začaly se měnit. Kameny vystřídala světlá omítka, okna byla větší a čistější. Na podlaze se objevil koberec.
Muž mě dovedl do jedné místnosti.
"Tady máš šaty, abys mého hosta nevyděsila svým zjevem." odešel. Nic jsem nenamítala. Těšila jsem se, že budu mít na sobě jiné šaty. V tom skoro mužském oděvu jsem se necítila dobře. Převlékla jsem se. Z kapsy jsem vytáhla značně zmačkaný a promočený obrázek mé maminky. Schovala jsem ho do nových šatů a doufala, že ho u mě nenajdou.
Pak přišla služka, která mě učesala.
Po půl hodině přišel znovu ten muž v doprovodu jiného, pohlednějšího muže.
"Tak, tohle je Aranel. Bude společnicí našeho hosta. Ví o všem, co má dělat a hlavně, že má mlčet o našich plánech."
"Tak pojď."
Po zkušenosti jsem hned uposlechla. Ošklivec, jak jsem mu začala v duchu říkat, zůstal v místnosti. Doprovázel mě ten pohledný. Netušila jsem, že to je král.
"Prvně tě provedu po paláci a jeho okolí. Budeš znát všechno do nejmenšího detailu. Ale té dámě to říct nesmíš. Mohla by těch informací využít." zastavil se, "Je to jasné?" otočil mě čelem k sobě a zblízka se mi podíval do očí. Jen jsem kývla. V jeho očích bylo něco nebezpečného.
Znovu vykročil. Prošli jsme spolu celý palác. Ukázal mi nejrůznější zkratky a také cesty, kudy se můžu nepozorovaně dostat ven i dovnitř. Prošel se mnou i celou královskou zahradu.
"Pokud těchto informací zneužiješ, budeš potrestána. Teď jsi obyvatel této země. Nesmíš ji opustit, pokud ti to nenařídím. Jasné?" řekl, když jsme se vrátili do jeho komnat.
"Ano, pane."
"Tvá paní se jmenuje Fereaquas, protože své pravé jméno mi neřekla. Ty ji stejně budeš oslovovat má paní." zastavil se před jedněmi dveřmi. Lehce zaklepal a po chvíli vstoupil. Nesměle jsem ho následovala.
Vstoupila jsem do prosvětlené místnosti. Uprostřed byla velká postel. Kousek od ní stolek a u okna křeslo. Stálo zády ke dveřím. Na něm seděla moje paní. Měla černé vlasy a oblečené tmavé šaty. Víc jsem neviděla. Pohled mi zakrývala záda křesla.
"Milá paní. Přivedl jsem vám společnici." oslovil ji král.
"Říkala jsem vám, že chci být sama." odpověděla mu smutně paní.
"Má paní, ale neměla byste se neustále utápět ve smutku nad minulostí. Zkuste žít přítomností. Radujte se z maličkostí." snažil se ji povzbudit král.
"To může jen ten, kdo má naději. Já už ji nemám. Víte, kolik jsem napsala dopisů? A nedostala jsem ani jednu odpověď." posteskla si, "Myslela jsem, že aspoň bratr mi odepíše…"
"Zřejmě okolnosti na cestách nedopřály poslu dojít do cíle. Seznamte se s vaší společnicí. Určitě přijdete na jiné myšlenky. Prosím." došel ke křeslu, chytil paní za ruku a poklekl vedle ní. Paní se na něj podívala.
"Tak mi ji představte…" souhlasila nakonec a vstala. Byla drobounká. Menší jako já. Ale přes její slabost byla vznešená. A byla to elfka.
"Má paní, Fereaquas. Vaše společnice se jmenuje Aranel." představil mě král. Paní strnula. Zkoumavě se na mě zadívala. Dlouho jsem její pohled nevydržela. Sklonila jsem hlavu a naznačila úklonu.
"Nechte nás o samotě." řekla paní po chvíli. Král jí políbil ruku a odešel.
"Aranel." zašeptala moje jméno. "Je to možné?" pokračovala. Trochu jsem ji nechápala.
"Co se stalo, má paní?" zeptala jsem se.
"Ty mě nepoznáváš?" zeptala se a přistoupila až ke mně. Trochu jsem se lekla.
"Ne."
"Tak se asi mýlím. Měla jsem dceru jménem Aranel. Musela jsem ji brzy po narození opustit. Nechala jsem ji u svého bratra, aby se o ni postaral. Ale ty určitě znáš své rodiče. Určitě se mýlím." posmutněla a odvrátila ode mě svou tvář. To jsem nechtěla.
"Ne, neznám své rodiče. Maminka mě opustila brzy, aby našla svého muže…" vyhrkla jsem rychle. Paní se zastavila. Začalo mi to docházet. Paní se na mě znovu podívala.
"Tak jsi to ty. Moje jediná dcera." pohladila mě po tváři. "Aranel. Vyrostla jsi do krásy."
"Mamil." zašeptala jsem.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama