Bez naděje

1. září 2018 v 13:00 | Vanimaré |  Aranel
Nemohla jsem spát. Kolem mě byly zvuky noci. Trochu jsem se bála. Vzpomněla jsem si na svou první noc v divočině. Tehdy jsem se přitulila k Liesovi. Teď jsem měla smůlu. Ve stanu jsem ležela sama. Kolem stanu neustále někdo chodil.


Po velmi dlouhé době jsem to už nevydržela a vylezla ven. U malého ohně seděl Sired ještě dvěma muži. Neslyšeli mě.
"Slečno Aranel, nemusíte se schovávat." oslovil mě jeden z nich.
"Jak…" nechápala jsem.
"Instinkt." odpověděl mi Sired a otočil se na mě. Pohlédla jsem do jeho tmavých uhrančivých očí.
"Aha."
"Přisedněte, pokud nemůžete spát." uvolnil mi místo. Váhala jsem.
"Jen si sedněte, musím obejít tábor." usmál se na mě, vzal z ohně hořící větev a zmizel ve tmě. Chvíli bylo vidět jen světlo ohně, pak už nic. Zmizel mi z dohledu.
"To ho necháte jít samotného?" zeptala jsem se muže vpravo.
"Ano. Tento postup je běžný. Nemějte strach. Za chvíli je zpátky."
Mlčeli jsme. Přitáhla jsem si nohy k tělu. Ochlazovalo se. Na záda mi byla asi největší zima.
"Slečno, běžte spát." ozval se za mnou Sired. Trochu jsem se lekla. Nevěděla jsem, že se vrátil.
"Pokusím se. Mára lómë."
"Kdybyste něco potřebovala, tak stačí říct." usmál se na mě jeden z mužů a divně se usmál.
"Děkuji." zareagovala jsem se stejným úsměvem a zalezla do stanu.
"Cárelya ná ronta (Tvá hlava je prázdná), nevíš, kdo to je?" zaslechla jsem Sireda po chvíli ticha.
"Krásná mladá žena."
Ozvala se tupá rána.
"To je dcera heri Ari. Králova vnučka. Měl bys radši jít spát, než tě napadne další podobná hloupost, Rikane."
"No jo. Mára lómë."
Pak už jsem slyšela jen kroky a lehké žuchnutí, jak si Rikan lehl na své místo. Pak se rozhostilo ticho. Slyšela jsem praskot ohně, občasné kroky kolem stanu. Klid mě uspával. Nakonec jsem usnula.
Probudila jsem se za světla. Spíš jsem byla probuzena.
"Vstávejte, slečno. Musíme pokračovat." řekl muž a zmizel. Vylezla jsem ze stanu. Většina společníků byla již na nohou a měli osedlané koně. Ke mně se přihal Rikan se snídaní.
"Mára arin, slečno, najíst se musíte za jízdy. Spěcháme. Za chvíli je tu zima."
"Dobře. A děkuji." hleděli jsme si s Rikanem do očí.
"Tak šup do sedla." ozval se za mnou Sired.
"Mára arin." řekla jsem mu. Vedl mého koně. Spíš to byl kůň z Númenu. "Musíme si pospíšit."
S jeho pomocí jsem se dostala do sedla. Brzy jsme vyrazili na cestu. Jela jsem uprostřed průvodu sama. Měla jsem zvláštní pocit ze včerejšího rozhovoru Sireda a Rikana.
Oba jeli přede mnou, tak jsem měla možnost si je dostatečně prohlédnout. Zaujali mě oba. Sired byl zřejmě velitel osobní ochrany mého děda.
Celý den proběhl jednotvárně. Jeli jsme cvalem, kolem poledne jsme přibrzdili a najedli se za jízdy. Večer jsme se utábořili u jezera.
"Kde jsme dneska?" zeptala jsem se mužů kolem sebe.
"Jsme u jezera, kde arjon Arin bojoval a ztratil heri Ari. Spadla totiž do jezera a voda ji odnesla až do Númenu."
"Děkuji."
"Postavíme stany a zalehneme. Musíme zítra brzy vyrazit. Takže žádné ponocování." usmál se Rikan. Sired mi podal večeři. Muži mezitím rozdělali oheň a brzy jsem k jídlu dostala i teplý čaj.
"Doufám, že budete spát klidně. Mára lómë." rozloučil se se mnou Sired a šel obejít tábor. Dopila jsem čaj, v jezeře jsem opláchla hrnek a zalezla do stanu. I tak jsem nemohla spát.
Kolem stanu stále někdo chodil.
"Sirede, přisedni. Nemůže se nic stát." řekl jeden z mužů.
"Nemám z toho místa dobrý pocit. Myslím, že to bylo tady, kde se paní Ari ztratila."
"Buď v klidu." uklidňoval Sireda další muž. Pomalu jsem usínala. Muži se rozešli do stanů. Usnula jsem.
"Slečno, vstávejte. Rychle." proniklo do mého snu.
"Slušnost, neslušnost, probuď ji nepříjemně. Sirede. Musíte zmizet."
"Slečno, prosím." třásl se mnou někdo.
"Co se děje?"
"Musíte utéct. Jsme v obklíčení. A blíží se posily nepřítele."
Otevřela jsem oči. Sired byl nebezpečně blízko.
"Proč?"
"Nemám čas všechno teď vysvětlovat, ale musíte zmizet. Nesmí se vám nic stát. Tak mi trochu pomozte." tahal mě ze stanu. Následovala jsem ho. Část mého doprovodu už bojoval.
"Můžu pomoct."
"Cože?"
"Mám výcvik. I když jsem neměla možnost to vyzkoušet naostro…"
"Jak to myslíte?"
"Ještě jsem nebyla v boji, ale výcvik mám."
"Milá Aranel, to nejde. To si nevezmu na zodpovědnost. Pojďte."
"Utíkala někdy moje matka z boje?" zeptala jsem se. Sired se na chvíli zarazil.
"Ne."
"Tak vidíte. Neuteču." řekla jsem a stála si za svým. Kde se to ve mně vzalo? To jsem nechápala.
"Aranel, nedělejte mi to ještě těžší."
"Máte meč?"
"Muži mají, ale ty jsou na vás moc těžké."
"Sirede."
"Doprovodím vás do bezpečí." chytil mě za ruku a táhl mě pryč. Ukončil tak naši debatu a už se na nic neptal. Hluk bitvy za námi slábl. Schovali jsme se v křoví na břehu jezera.
"Počkejte tady. Nehýbejte se a nemluvte."
"Ale…" chtěla jsem odporovat.
"Aranel!" napomenul mě, "Jste do bitvy moc krásná." pohladil mě po tváři, otočil se a zmizel mi z dohledu. Do háje. Co to bylo?
Za mnou praskla větvička. Lekla jsem se.
"Tady jsi, holubičko." ozvalo se za mnou. Chvíli na to mě tvrdá silná ruka chytila za krk a vytáhla z křoví.
"Pusť mě." zakřičela jsem.
"To nejde. Utekla jsi mému pánu. Musíš se vrátit. Ale kde je ta druhá?"
Místo odpovědi jsem tasila dýku a zkusila štěstí za svými zády. Ruka povolila sevření a já dopadla na zem. Hned jsem se otočila, abych se podívala, kdo mě chytil. Spatřila jsem známou tvář z královského města.
"Sirede…" zašeptala jsem.
"Ten ti nepomůže, mrcho. Teď za tohle zaplatíš." řekl ošklivec. Znovu se natahoval rukou ke mně. Zaútočila jsem dýkou. Moji ruku odhodil a tím mě srazil k zemi. Na ruku mi následně stoupnul. Zakřičela jsem.
"Slečno Aranel?" ozval se Sired.
"RESTALË!!!" zakřičela jsem, co jsem mohla.
"Jsi stejná jako tvoje matka. Taky neumí držet zobák." vrazil mi facku.
"Aranel? Ozvěte se."
"SIREDE!!!" zakřičela jsem. Pak jsem dostala znovu facku a omdlela jsem.
Probudila jsem se. Kolem mě byl tma. Zřejmě byla ještě noc. Někdo mě nesl přes rameno jako pytel. Cítila jsem, že mám ruce i nohy svázané. - Už zase. - blesklo mi hlavou. Byla mi zima. Muž mě nesl, ani si nevšiml, že jsem vzhůru. Dost pospíchal, utíkal.
"Aranel." zaslechla jsem v dálce Sireda. Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem. Měla jsem roubík. Pokusila jsem se zbavit se ho a vykřiknout. Tím jsem na sebe upozornila. Muž zastavil a hodil mě na zem.
"Aaa, slečinka se nám probudila. Tak už může jít po svých." řekl ošklivec a pomohl mi vstát. Pouta na nohách mi povolil, abych mohla jít, ale ne utíkat. A útěk byla první věc, na kterou jsem myslela. Praštila jsem ho do nosu a snažila se rozběhnout. Nepovedlo se. Při prvním kroku jsem spadla. Vyplivla jsem roubík.
Ha, takhle to nepůjde, slečinko, že? Půjdeš pěkně se mnou."
"JÁ NECHCI!!!" křičela jsem a doufala, že mě Sired uslyší. Muž mě chytil pod krkem. Nemohla jsem se nadechnout.
"Ještě jednou cekneš, tak tě zbiju, že tě vlastní matka nepozná." sykl mi do obličeje. Hodil mě na zem. Vstát jsem musela rychle, jinak by mě vláčel.
Šli jsme celou noc. Padala jsem únavou, netušila jsem, kde jsem a bylo mi to i jedno. Chtěla jsem pryč. - Měla jsem zůstat s mamil a vojáky. Tam bych byla v bezpečí. - pomyslela jsem si.
Muž zastavil. Byli jsme na kraji lesa a dívali se na sever. V mlze se na obzoru rýsovaly hory.
"Tak se na tebe konečně podívám." řekl muž. Chytil mě za ruce a postavil mě na světlo. Neměla jsem odvahu cokoli říct nebo udělat.
"Pokud jsem správně pochopil, tak jsi Ariina dcera. Mělo mě to napadnout. Kde máš svou matku?" zeptal se mě. Neodpovídala jsem, měla jsem strach.
"Tvého otce jsem uvěznil, aby mi nestál v cestě. Když už konečně mám u sebe tvou matku, tak se objevíš ty. A kde se objeví Ari, Ber nebo kdokoli z její rodiny, tak je problém a po klidu. Ale to se teď změní. Tebe se nevzdám. Nejsi tak hezká, jako Ari, ale budeš mi muset stačit. Možná tě vyměním za Ari, když se tě bude snažit zachránit. Ještě si rozmyslím, jestli na něco podobného přistoupím." promlouval ke mně. Moc jsem ho neposlouchala, ale co jsem slyšela, mě dost vyděsilo. Co měl s mojí mamil?
Rozhlížela jsem se po okolí. Na západ od nás jsem spatřila jezdce. Směřoval koně na sever. Dál jsem se mu nevěnovala.
"Prospi se trochu. Večer vyrazíme a nebude to pro tebe příjemné." houkl na mě Ošklivec. Shodil mě na zem a dál si mě nevšímal. Na spánek jsem neměla ani pomyšlení. Nevěřila jsem mu. Díval se na mě jinak, jeho pohled nebyl normální a znepokojoval mě. Rozhlížela jsem se po krajině, zda ještě neuvidím toho jezdce. Do večera jsem nikoho nezahlédla.
Před setměním Ošklivec vstal. Rozhlédl se po krajině.
"Vstávej." zahučel na mě. Poslechla jsem. Strašně jsem se ho bála.
"Musíme vyrazit, ať jsme zítra v bezpečí pevnosti." Chytil provaz, na kterém mě vedl jako psa. Vyšli jsme z lesa. Široko daleko jsme byli sami. Nikoho jsem neviděla.
Kolem nás padla tma. Muž mířil stále na sever. A spěchal. Sotva jsem mu stačila.
Po dlouhých hodinách chůze jsem před námi spatřila pochodně. Spoustu pochodní. Někdo nám šel naproti. Pocítila jsem naději na vysvobození.
Setkali jsme se. Já s Ošklivcem jsme potkali skupinu skřetů. Zoufala jsem si. Naděje pohasla. Jednomu bych možná i utekla, ale skupině asi sta skřetů jsem neměla šanci utéct.
"Vezmi ji na záda, ať můžeme postupovat rychleji." řekl Ošklivec jednomu ze skřetů. Skřet mě chytil zezadu za krk a naložil mě na záda druhému.
"Do svítání musíme být na Mornabandu, tak si pohněte." zavelel Ošklivec, sedl na přivedeného koně a pobídl ho do cvalu. Skřeti se rozběhli. Pocítila jsem neskutečný odpor k nim. A pak vyslovil to jméno. Jméno pevnosti, kde věznil mou mamil. Strýček Fron mi o tom všem vyprávěl. O tom, jak ji hledali, jak byl zoufalý. A pak všechny ty týdny, kdy byla mamil odkázána na pomoc ostatních. Nechtěla jsem to zažít.
Cesta byla nekonečná. Občas se mi podařilo zavřít oči a nabírat síly k případnému boji. Ale co zvládnu sama proti takové přesile? Navíc jsem beze zbraně. Nemám ani dýku. A v okolí také nikdo není.
Svítalo. Měla jsem pocit, že jsme se k horám skoro vůbec nepřiblížili. Skřeti uháněli dál. Občas se prostřídali v nesení mé maličkosti.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama