Nečekané setkání

12. září 2018 v 10:00 | Vanimaré |  Aranel
"Pospěšte si!" křikl znovu, již poněkolikáté Ošklivec. Někde vytáhl důtky a švihal s nimi skřety. Byla jsem třetí den v zajetí a už mě to nebavilo. Chtěla jsem pryč. Chtěla jsem se pořádně vyspat, chtěla jsem normální jídlo a vodu. Chtěla jsem hřejivou náruč… Chtěla jsem toho strašně moc. A nic jsem neměla. Jen nepohodlí, úplně natřesený žaludek a špinavé oblečení.


Skřeti i se mnou na zádech dál klopýtali na sever. Někteří najednou upadli a už nevstali.
Do poledne doběhli k horám, kde se schovali v jednom z mnoha průsmyků. Nešetrně mě položili na zem a dál si mě zdánlivě nevšímali. Rozhlédla jsem se. Ošklivec si mě hlídal očima. Opět jsem neměla šanci k útěku. Do večera jsem měla klid. Ošklivec mě přivázal k jedinému stromu v okolí. Zřejmě mě nechtěl ztratit.
Po setmění za mnou přišel.
"Jak se cítíš, princezno?" oslovil mě překvapivě mile.
"Nechte mě…" zašeptala jsem. Bála jsem se víc říct.
"Neboj se." pohladil mě po tváři. Začala jsem se třást. Bála jsem se.
"Neboj se. Nebude to bolet." Chytil mě za ruce, kterými jsem jej chtěla odstrčit.
"Mě neunikneš." sykl mi do obličeje, "Nebraň se. Bude tě to o to víc bolet." položil mě na záda, "Nesnaž se ani křičet. Nikdo ti nepomůže." usmál se. Rukou mě chytil za bradu. "Nevzdoruj mi a bude vše v pořádku. Nic se ti nestane."
"Co chcete dělat?" zašeptala jsem.
"To brzy uvidíš. I když nejsi tak hezká, jako Ari, ale svému účelu posloužíš." usmíval se. Klekl si vedle mě. "Trochu si užijeme." znovu se usmál. Nelíbilo se mi to.
"Co…?" nedopověděla jsem. Přitiskl svá ústa na moje. Nemohla jsem se bránit. Klekl si nade mě. Jednou rukou mi tlačil na ramena, abych sebou necukala a druhou rukou mi sjel k pasu.
"Dáš mi to, co tvá matka dala někomu jinému." řekl, "Tvá matka mi to totiž dluží." usmál se. Nedocházel mi význam jeho slov.
"Ne… prosím, ne…" šeptala jsem. Neměla jsem odvahu křičet. Nechtěla jsem pocítit další bolest. Měla jsem strach, klepala jsem se, prosila jsem, ať mě nechá. Shrnoval mi sukni. Došlo mi, co chce. Chtěl mě ponížit… Nedokázala jsem křičet. Nedokázala jsem se bránit.
Najednou se zarazil.
"Okamžitě ji pusť." ozvalo se nad námi. Nikoho jsem neviděla přicházet. Ošklivec pomalu vstal. Pak se ozvala dutá rána a Ošklivec se složil na zem. Naskytl se mi pohled na mého zachránce. Okamžitě ke mně přiskočil.
"Jsi v pořádku,?" zeptal se mě. Nebyla jsem schopná odpovědět. Pomohl mi vstát. "Už se ničeho neboj, jsi v bezpečí." objal mě kolem ramen a vedl k ohni. Kráčeli jsme mezi mrtvými skřety. Usadil mě u ohně a opustil mě. Rozhlédla jsem se po okolí. U ohně zatím nikdo neseděl. Chtělo se mi spát, ale byla mi zima. Ta mi nedovolovala usnout. Viditelně jsem se třásla.
"Tady máš." znovu mě oslovil a podal mi hrnek. "Dejte mi někdo houni. Je jí zima. A zajistěte Hwestu. Už toho natropil dost. Leží vzadu u stromu."
Brzy jsem byla zabalená v houni a začala jsem se zahřívat.
"Jak se jmenuješ?" oslovil mě a přisedl si ke mně.
"Aranel, pane." odpověděla jsem potichu. Objal mě kolem ramen.
"Už se ničeho neboj, Aranel. Dovedeme tě domů."
"Heru, měli bychom vyrazit."
"Dobře. Pojedeš se mnou, jestli ti to nebude vadit." usmál se. V odpověď jsem jen zakroutila hlavou. Vstala jsem a následovala muže k jeho koni. Usadil se a jeho muži pomohli do sedla mě.
"Klidně usni. Musíš být velmi unavená. Pojedeme nejspíš celou noc. Ráno si promluvíme. Jedeme. Ať jsme odtud rychle pryč." zavelel a pobídl koně. Vyjeli jsme na volnou planinu a zamířili od hor k jihu. Usínala jsem.
"Kde je Hwesta?" slyšela jsem muže.
"Když jsme tam přišli, nikdo tam neležel."
"Asi jsem ho praštil málo. No nic, snad dá na chvíli pokoj."
Dál jsem nic neslyšela a nerušeně usnula muži v náručí.
Probudila jsem se až ráno. Ležela jsem na zemi pečlivě zabalená do houní. Kolem mě byl táborový ruch. Každý věděl, co má dělat. Mě si nikdo nevšímal. Aspoň zdánlivě.
Sedla jsem si a rozhlédla se.
"Mára arin, Aranel." oslovil mě můj zachránce.
"Mára arin." odpověděla jsem potichu. Muž mi podal balíček a hrnek s kouřícím čajem.
"Vyspala ses dobře?" přisedl ke mně. Jen jsem kývla na souhlas. Začala jsem si muže zvědavě prohlížet. Dlouhé tmavé vlasy měl stažené do culíku, byl mohutný a vysoký. A někoho mi připomínal. Když jsem se mu zadívala do očí, měla jsem dojem, že je znám. Jen jsem nevěděla, kde jsem je viděla. Dlouho se mě vyptával na mou minulost, co se mi stalo, že nejsem se svou rodinou. Pak vstal.
"Pojď, budeme pokračovat v cestě." řekl a zamířil k svému koni. Následovala jsem ho.
"Ještě mám jednu poslední otázku. Kdo je tvá matka?" zeptal se a upravoval svému koni sedlo.
"Ari."
Muž se zarazil. Dlouho stál bez hnutí.
"To není možné." zašeptal po chvíli. Pomalu se ke mně otočil čelem.
"Co není možné?" zeptala jsem se.
"Kolik je ti let?" odpověděl otázkou.
"Na jaře jsem oslavila šedesát pět lidských let."
"Aranel…" otočil se ke mně čelem. Jeho oči zvláštně zářily. Trochu mě to děsilo. "Aranel…" vyslovil mé jméno ještě jednou. Pak se ke mně přiblížil a mohutně mě objal.
"Já viděl podobu, ale neuvědomil jsem si to. Byl jsem tak slepý."
"Proč, heru? Co se stalo?" nechápala jsem jeho reakci na jméno mé matky.
"Aranel. Nejsem pro tebe heru." podíval se mi do očí, "Aranel, tvá mamil je moje milovaná vesse."
Nechápavě jsem na něho hleděla.
"Kde je teď? Je v pořádku?" díval se mi zblízka do očí.
"Co jsem ji naposledy viděla, než jsme se rozloučily, tak byla s mým dědečkem. Jela zachránit svého muže…"
"Kam jeli?"
"Mamil říkala něco o trpasličí pevnosti."
"Rdane, mapu." zavolal. Brzy přišel druhý muž a společně na zemi rozložili mapu.
"Bere, co se děje? Měli jsme už vyrazit."
"Potřebuju si něco ověřit. Aranel, kde ses s Ari rozloučila?" zeptal se mě můj nalezený otec.
"Někde na úbočí hor. Nevím přesně kde. Byla tma, když jsme k nim dorazili."
"Aspoň přibližně."
"Měli jet na východ. Mě doprovázela osobní stráž krále a mám předat strýci dopis."
"Dobře. Budeš pokračovat v cestě. Rdane, pojedeš s ní a vezmi si dvacet mužů. Já…."
"Heru, chci jet s vámi." přerušila jsem jeho pokyny.
"Aranel…"
"Chci být s mamil. Už jednou jsem takhle jela. Nechci, aby se to opakovalo. Prosím."
"Aranel…. Jsi stejně tvrdohlavá, jako Ari." usmál se muž, "Nikdy mě neposlechla." objal mě, "Ale i tak pojedeš za Fronem."
"Ale…"
"Je to pro tvoje bezpečí. Rdane, už vyrazte."
"Heru…" snažila jsem se ještě odporovat.
"Aranel, neříkej mi heru. Mám tě rád." pohladil mě po tváři a naposledy se usmál. S pomocí druhého muže poskládal mapu a dal ji do sedlové brašny. Pak vyskočil do sedla, naposledy se na mě podíval a nechal mě napospas svým mužům.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama